Aktualizováno 13.7.2021 o zpětné vazby účastníků.
Jan Kozel připravil exkurzi v západní oblasti NP Šumava tak, že v krátkém čase provedl účastníky třemi zónami s odlišným způsobem péče: zónou soustředěné péče, zónou přírodě blízkou a nahlédli jsme i do zóny přírodní v okolí jezera Laka. Zaměření na jedli bylo logické, je dřevinou, která obecně v našich lesích nejvíce chybí a pokud se bude dobře dařit jedli, bude dobře i našim lesům a koneckonců ona je tou dřevinou, která by měla převzít pozici „hlavní ekonomické“ dřeviny po smrku, pokud vůbec má ještě smysl takto uvažovat.
Některé odpovědi na otázku, „jakou největší inspiraci jste při exkurzi získali“:
Opět musím ocenit perfektní organizaci celé akce, Honza Kozel si s tím dal určitě hodně práce. Zejména mne zaujala možnost navštívit porosty s různými způsoby péče – člověk si mohl udělat komplexní představu o hospodařenív NP.
Ve škole nám bylo neustále vtloukáno do hlavy, jak hrozné věci se na Šumavě dějí, že to v žádném případě nemůže dobře dopadnout a jestli tam ještě někdy „náhodou“ poroste les, bude to za stovky let. Na některé věci jsem si v té době ještě neuměl udělat vlastní názor, ale říkal jsem si: Je to národní park, lesy zvláštního určení, tak ať si tam dělají, co chtějí.. V rámci dalšího vzdělávání a několika turistických návštěv prakticky celé Šumavy jsem si vlastní názor udělal a dnes, řekněme skoro po patnácti letech, jsem rád, že se myšlenku NP podařilo udržet.
Exkurze mne ujistila o tom, že se Šumava v zónách ponechaných v minulosti bez zásahů dobře obnovuje i bez intenzívních lidských zásahů. Doporučovala bych každému, kdo o tom pochybuje, takovou procházku absolvovat. Otázkou však je, jak účelně bránit šíření kůrovce do níže položených hospodářských lesů, když neexistuje dostatečné „nárazníkové“ pásmo.
Sázka na přítomnost lovců po odstranění smrkového krytu kolem jedle se mi zdá riskantní. A i tady (NPŠ) platí, že by se mělo investovat do vlastních pracovníků – specialistů na pěstební zásahy typu prořezávek.
Redukce stavů jelení zvěře měla rozhodující vliv na rozsah přirozené obnovy i na nevídané odrůstání jedlových výsadeb. Tím, že k této redukci došlo již před rozpadem dospělých smrkových porostů, bude zajištěno zastoupení na okus citlivých dřevin ve smrkové obnově na kalamitních plochách.
Pro mne z toho také vyplývá důležitost rozsahu přirozené obnovy pro stabilitu lesa jako takového v době zvýšeného ohrožení lesa rozpadem.
Mně připadá, že fenomén jedle se tlačí někde „na sílu“ jako dřív smrk = výsadba na holiny a následné plošné upřednostňování vůči dřevinám, kterým dané (pozměněné) stanoviště přirozeně více vyhovuje.
Škoda, že nemají více m3 k těžbě, aby mohli více pracovat s jedlí v podmínkách ochrany mateřským porostem, než se jim rozpadne a pak je nutná cesta přes pionýrské a světlostní dřeviny.
Jsem rád, že pionýrské dřeviny jsou z náletu a většina jedle také! Jsem názoru, že vysazovat se mají jen kvalitní světlostní, případně pionýrské dřeviny. Ostatní si příroda vyřeší sama podle aktuálních podmínek.
Samozřejmě se připojuji k poděkování panu Kozlovi, za organizaci, která neměla chybu a hlavně, že nám nechal nahládnout do kuchyně, „jak se vaří Šumava“. Za mě to bylo velice přínosné a mají moje velké uznání, že udělali kus velké práce, který se nerodil lehce!
I v NPŠ, v porostech s příkladným přírodě blízkým hospodařením, se mi vnucovala otázka, proč nejsou tyto přístupy k hospodaření uplatňovány masově, když víme, že využívání přirozených procesů 1) zvyšuje odolnost lesů, 2) šetří vlastníkům peníze, 3) nesnižuje produkci dříví, spíš naopak…
Je moc dobře, že tam byli učitelé ze střední lesnické školy. Měli by učit hlavně to, jak v lese dělat co nejmíň, a tím ho pěstovat co nejlevněji. Ekologie, pedologie a podobné předměty se sice jistě učí na úrovni, ale marná věc, jen jako samostatné předměty, a dokud se bude nejvíce času věnovat právě lesnickým „činnostem“, tak ten postoj, že les se MUSÍ především PEČLIVĚ pěstovat, z hlav už nedostaneš.
